Bylo, nebylo, jeden starý kmet jménem Česnekovy-Děděkovy. Chodival horu každy den. Podival se na město, a říkával, “Ó, to je ono! Mám rád ženy. Musím oženít někoho! Musím vzít si někoho za ženu!”
Ale Česnekovy-Děděkovy bál se konverzace, a plakal slzy úzkosti. Bědoval, “Ó světe! Proč? Proč?”
Na jednou, stará žebráčka vynořila. “Slyšela jsem vás. Co byste chtěl ted’ dělát? Mám ráda vy pomáhat.”
“Ale je te beznadějné, babičku.”
“Slíbím vás, že můžu. Tak, co byste chtěl dělát?”
“Slyšela jste, jak chtěl bych oženít někoho?”
“Ano.”
“Dobře...Zůstávám bez schopnosti konverzovat nebo mluvím”
“Tak, je to s kýmkoli, nebo pouze se ženami?”
“Opravdu, je to hlavně problém se ženami.”
“Žádný problém, žádný problem. Jezte tohle.” A žebráčka dala on krajíc chleba. Kmet to jedl, a žebračka zmizela.
“Nevím co ted’ dělat...možná, mohu jít do města.”
V městě, bylo mnoho žen. Jedly svačinu.
“Přikazuji vám, abys oženit se mnou!” vykřikl Česnekovy-Děděkovy.
Mlčení.
“Tak...ehh...nevím co jsem řekl...ale...PŘIKAZUJI VÁM, ABYS OŽENIT SE MNOU!”
Ženy se zasmála.
“Velmi okouzlující, starý chlape...kde jste se naučil tu rétoriku?”
“Tak, já, vás ožení, a po týdnu, bude vás pohřeb?”
“Jeho dech je jako česnek...možná moje pohřeb bude dřívější.”
“Slíbím vás, budu zůstávám naživu jen jednu hodinu.”
A všichni se zasmáli. Až na Česnekovy-Děděkovy. Odešl ženy a vratil se hory.
“Jak byl vás výlet, Pane Česničko?” zeptala se žebráčka.
“Co jste mi dála?! Jste blážnivá!”
“Ha ha ha ha...ted’ můžu věděl, že to muže vždy být horší.”
No comments:
Post a Comment