Wednesday, May 17, 2017

Tří oříšky pro Popelku

Podívala jsem se na film “Tří oříšky pro Popelku” poprvé (a podruhé) minulý víkend. Měla jsem tři otázky:

První: Co si představovala ta zlá macecha, že by se stalo útěkem se střevíčkem?
Druhý: Jak podváděla Popelka muže, aby věřili, že ona byla také muž?
Třeti: Proč se jí líbí princ?

Lukáš odpověděl tak:
  1. Možná zkoušela zkazit šanci ostatních, že stávou se nevěstou.
  2. Bylo hodně sněhu, a slunce svítilo. (Ale Danny říká, že to by mělo znamenat, že jejich zrak byl jasnější…)
  3. Žádný nápad.

Roman odpověděl tak:
  1. Řekl to samé jako Lukáš.
  2. Rozesmál mě.
  3. Odpověď najdeš v písni “Kdepak ty ptáčku hnízdo máš.”

Milan odpověděl tak:
  1. Je to pohádka!
  2. A je věrohodná ta tajná identita Clarka Kenta?
  3. Moc nad tím přemýšlíš! Je to jen pohádka! Ale je to nejkrasnější česká pohádka. Já a Maruška nejíme kapry o Vánocích, ale určitě sledováme ten film každý rok.

  • Kolikrát už sleduješ jsi to?
  • Hmmm...jak jsem starý…

Monday, May 1, 2017

Čas kokrhat

Když kohout kokrhá, to znamená, že je hrdý na sebe. Kvůli tomu máme tradici. Jako součast rodinného večera, mám “čás kokrhat.”


Začneme frází, “jsem rád, že…” a skončíme s “kykyryky!” Jdeme v pořádí od nejmladšího až po nejstaršího.


Cora: [se spoustou výzev] Jsem rádá, že...mámí!


Honza: Jsem rád, že budeme spolu každý den v létě. [Trápím se. Sdětmi. Každý den. Každou hodinu. Každou chvíli. Budu počítat vteřiny, dokud opět nebude škole...]


Dan: Jsem rád, že táta se rozhodl mít další dítě!


Já: Co?


[zmatený smích]


Opa: Máš nějaké zprávy, Katko? Jsi v očekávání?


Já: Ne, ne, a ne vůbec!


Danny: Ne zeptal se, zda budeme mít 12 dětí, a odpověděl jsem, že ne. A potom zeptal se, zda budeme mít 9 dětí, a odpověděl jsem, že jednoho dne budeme mít další dítě, pravděpodobně.


Opa: ah...to je ono! To je “ono.” [On zamrká na Dannyho] Dobrá práce!


A teď můj otec věří, že jsem těhotná. Pěkné.


Janička: Jsem ráda, že máme výlet v pátek.


Já: Jsem ráda, že Madre učila dobrou umělickou hodinu dneska v knihovně. Jsem taky ráda, že koupila jsem nové kolo pro kluky on-line.


[Výkřiky radosti, a okamžitě zapomenou na své hypotetické sourozence]


Danny. Jsem rád, že dokončil jsem ten semstr.  A měl jsem dobrou známku...možná…


Joe: Jsem rád, že dostal jsem výplatu.


Madre: Jsem ráda, že budu učit v knihovně každý měsíc!

Opa: Jsem rád, že mám novou práci na příští rok, a nikdy nemusím vrátit se do této hrozné školy...

Tuesday, April 25, 2017

Člunek zpívá, I


„Navinul jsem osnovu
z hedvábí a zlata,
žhavé růže s perlami,
dlaň dvakrát do ní chvátá.
Osnova však trhá se
pod mozolnou dlaní –
jsou jen slzy, krev a pot,
co se třpytí na ní!“
Josef Kalus, Tkalcovské písně, 1880

„Služila sem u tkalca,
něni temu davno,
chtěla sem se naučiť,
jak se děla platno...

Písně a říkanky, napodobující klapot a hrkot stavů, doprovázely tkalce po celý život při jejich každodenní těžké práci. Tkalcovství bylo od 17. století pro mnohé z obyvatel Frenštátu a okolí jedinou obživou. O počátcích rukodělného tkalcovství ve Frenštátě nemáme žádných zpráv. S největší pravděpodobností byli tkalci jako jinde v Čechách a na Moravě sdruženi nejprve v charitativním bratrství, které své členy podporovalo v nemoci, staralo se o pohřby a poslední věci člověka. Posléze nové poměry donutily tkalce k získání cechovních artikulí a ustavení vlastního cechu. Organizovaná sdružení řemeslníků jedné specializace – cechy – ochraňovaly své členy před konkurencí, řídily nákup surovin a odbyt výrobků, hájily zájmy mistrů proti tovaryšům a v neposlední řadě se staraly o výchovu tkalcovských učňů.

Nejstarším písemným dokladem vzniku jednoho z prvních cechů v městečku Frenštátě pod Radhoštěm – cechu tkalcovského – je kniha z roku 1598 „Rejstra památní cechu poctivého tkadlcovského v městečku Frankštatu jsou obnovené pro budoucí paměť“, znovu obnovená v roce 1654. V témže roce 1598 si tkalci z Frenštátu a okolních vesnic požádali o vydání opisu cechovních artikulí pro vlastní cech. Potřebnou listinu, vydanou biskupskou kanceláří,
psanou česky, podepsanou kardinálem Františkem Dietrichštejnem a sekretářem Nejberkem z Nejberku, obdrželi tkalci teprve v roce 1606.
V jednotlivých ustanoveních artikulí jsou určeny povinnosti a práva pro členy cechu. Artikule stanoví povinnosti náboženské, tj. účast na bohoslužbách, tresty za práci v neděli a ve svátky, povinnou účast na pohřbu člena cechu. Pohřbívání pro členy cechu bylo bezplatné. Cech vlastnil máry, pokrov (přehoz), pohřební štít, dále korouhev a postavníky, zakoupené v roce 1616.

Cech vedli a spravovali vždy dva cechmistři, kteří měli být každoročně voleni. Členy cechu mohli být mistři tkalci z Frenštátu a okolních přifařených vesnic, obchodníci s plátnem, tovaryši, učni a také vdovy po mistrech, pokud se znovu neprovdaly za netkalce. Těm, kteří nebyli členy cechů, bylo provozování tkalcovského řemesla zakázáno. Do cechu nebyli přijímáni nekatolíci, jedinci nemanželského původu a společensky vyčlenění lidé – děti katů, žalářníků, hrobníků, metařů, ponocných, polních hlídačů a pohodných (rasů).


O podmínkách přijetí do učení, o učební době, tovaryších, o výpovědní době a podmínkách, kdy se tovaryš může stát mistrem, pojednávají další ustanovení. Artikule rovněž upravují podmínky nákupu surovin, výroby a prodeje zboží doma i na trzích. K povinnostem cechu patřil dohled nad dodržováním kvality výrobku. Chyby a nedostatky byly pokutovány.


Cechovní znak je popsán v závěrečné části artikulí. V modrém poli jsou umístěny tři zlaté člunky, tvořící rovnostranný trojúhelník. Stejný znak je i na cechovní truhle a na vývěsním štítu tkalcovské hospody. Vývěsní cechovní štít s nápisem „Pohostinství tkadlčovské“ namaloval J. Vichera. Patronem cechu byl sv. Severin. Je vyobrazen na cechovním praporu, který se dochoval dodnes.

V roce 1657 byly artikule obnoveny biskupem Leopoldem Vilímem a opětně biskupem Wolfgangem v roce 1714. Karlem VI. v roce 1717 byly artikule obnoveny naposled. Cech tkalcovský ve Frenštátě zanikl v roce 1859 vydáním živnostenského řádu.

K rozkvětu tkalcovství přispěl především úpadek soukenictví. Na významu začalo nabývat plátenictví. Ze všech výrobních odvětví zaujímalo v rakouském Slezsku první místo, na Moravě se zařadilo hned za vlnařství.

Základní surovinou pro výrobu plátna bylo lněné vlákno. Vlákno z konopí se na Frenštátsku
zpracovávalo ojediněle, vlákno z kopřiv vůbec ne. Lnu prospívají chladná kopcovitá území, kamenitá půda a časté srážky. Proto se lnářství rozšířilo v horských oblastech střední a severní Evropy. České země dlouhou dobu patřily mezi významná lnářská centra.


V minulých stoletích se len pěstoval v každé vesnici. Výjimkou nebyly ani rovinaté úrodné
kraje. Tam se ale len pěstoval především pro krytí vrchnostenských naturálních dávek a pro
vlastní potřebu. Přebytky se prodávaly na trhu. Domácí produkce lnu dostačovala pro vlastní
výrobu do poloviny 18. století.

Frenštátsko bylo jednou z oblastí, kde byly vhodné klimatické podmínky pro pěstování lnu a následně zpracování vlákna. Protože k výrobě plátna bylo zapotřebí kvalitní vlákno, věnovala se pěstování lnu velká pozornost. Příprava začínala výběrem pole, orbou a hnojením. Len se většinou sel do úhoru. Neméně důležité bylo osivo. Někde využívali osivo z dovozu, na Fenštátsku seli len vlastní. Kvalitní osivo zaručovalo dobrou klíčivost a jakostní dlouhý len. V počátku doby růstu se len zbavoval plevele. Zralý len se trhal koncem srpna nebo začátkem září. Pokládal se na pole v tenkých vrstvách, nebo se vázal do malých snopků tzv. panenek, aby proschnul. Paličky se semeny byly odstraňovány na drhleni. Poté se len prostíral na vlhké louce, aby se působením slunce, ranní rosy a pravidelným obracením dřevnatá hmota lodyhy lépe oddělovala od vnitřních vláken. Rosení trvalo tři až sedm týdnů. Způsob močení vodou v potoku nebo rybníku nebyl závislý na počasí a doba procesu se zkrátila na několik dní. Po stránce kvality bylo výhodnější rosení lnu. Na Frenštátsku využívali způsobu močení lnu rosou. Vytlačený olej ze lněných semen byl využíván jako lék i jako potrava.

Len, připravený rosením k dalšímu zpracování, se nejprve usušil. V další fázi se muselo vlákno oddělit od dřeviny. K narušení a změkčení stonků se používala mědlice (trdlice) s jedním zubem. Aby se vlákno zbavilo zbytků koudele a pazdeří, česalo se hřebenem (vochlemi) z hrubého drátu, zasazeného do dřeva a upevněného na stolici. „Říkalo se tříti len a u nás ve Frenštátě p. R byla ještě před německou válkou pět let taková bouda, v níž se třel len za mírný poplatek a nazýval se tírna.“

Místo má dodnes název U tírny. Počesaný len se dělil podle kvality na krátký, střední a dlouhý, který byl nejlepší, ale také nejdražší. Ze lněného vlákna (přediva) byla předením (přadzením) získávána příze (přaza). K předení sloužilo až do 19. století vřeteno. Mělo tvar dvojitého kužele a bylo ve spodní části opatřeno přeslenem. Zpracovávání lněného plátna pomocí vřetene bylo zdlouhavé a málo výnosné. Proto časem došlo k tomu, že se vřeteno, na kterém byla nasunuta osnovní cívka, uložilo vodorovně do dřevěného rámu a do pohybu se uvádělo dřevěným kolem. Kolo se uvádělo do pohybu šla páním na podnožku. Tak vznikl kolovrat (kolovrátek), usnadňující a urychlující práci tím, že předení a navinování na osnovní cívky se dělo současně. Kolovraty jsou známy už od 16. století. Používaly se kolovraty s osou ležmou (vosnováky) a kolovraty s osou stojmou. Kolovraty vyráběli kolovratníci ze dřeva měkkého, dražší ze dřeva hruškového, olšového apod. Kolovraty bývaly ponejvíce zdobeny ruční řezbou a soustružením. K upevnění vlákna při předení sloužila přeslice. Obdobně jako kolovraty bývaly zdobeny i přeslice. Přadláctví zaměstnávalo v podzimních a zimních měsících celé rodiny. Pro nejchudší lidi, bezzemky a drobné držitele půdy bylo předení hlavním zdrojem obživy po celý rok. Aby uhájili holé živobytí, museli pracovat od časného rána až do pozdní noci. Tkalcovským mistrům spřádaly len ženy z okolních pasek za sjednaný plat.
Příprava příze ke tkaní Přízi ze lnu mohli tkalci zpracovávat buď surovou, tj. přímo od přadláků, nebo upravenou bílením. Kvalitu příze ovlivňovala jakost lnu, příprava vlákna k předení a v neposlední řadě zručnost přadláků. Ze surové příze se tkalo hrubé plátno, z něhož pak byly zhotovovány svrchní oděvy, lůžkoviny apod. Mnohdy se bílily hotové výrobky.

Na Moravě až do poloviny 18. století bylo bílení málo rozšířené. Bělírny patřily vrchnosti ke zpracování příze z panství, určené pro vývoz. Od poloviny 18. století začaly problémy s občasným nedostatkem lnu. Přestože se lnářství neustále rozvíjelo, nestačilo pokrýt poptávku po spotřebě příze. Zdražování příze i tkanin bylo výsledkem nedostatku domácí produkce
lnu. Úpadek lnářství způsobily tehdejší hospodářsko-společenské poměry. Postupně se začala zpracovávat bavlna.

Staří tkalci se ještě živili lněným (přazovým) dílem a tkali lněné plátno. Postupně však míchali len s bavlnou a výrobku říkali barchan. Do Frenštátu se bavlna v první polovině 19. století dovážela z Vídně.

Později se staly dodavatelem bavlny státy Severní Ameriky. Nízká cena a kvalita
zajistila americké bavlně prvenství na evropském trhu.


"I threw the warp
Of silk and gold,
Hot roses with pearls,
The palm doubles into her.
However, the syllabus is tearing
Under the palm of his hand -
Are just tears, blood and sweat,
What shines upon her! "
Josef Kalus, Tkalcovské písně, 1880


"She served here at the weaver,
Nieni temu davno,
I wanted to learn here,
How to do platinum the canvas ...

Songs and rhymes, mimicking the flap and jolt of states, accompanied the weavers throughout their lives in their everyday hard work. Weaving has been the only livelihood since the seventeenth century for many of Frenstat's inhabitants. We have no news about the beginnings of hand-made weaving in Frenštát. Most likely, weavers as elsewhere in Bohemia and Moravia were associated in a charity fraternity that supported their members in illness, cared for burials and the last things of man. Eventually the new conditions forced the weavers to acquire guild articles and set up their own guild. Organized associations of craftsmen of one specialty - Guilds - have protected their members from competition, managed raw materials and product sales, defended the interests of masters against carpenters and, last but not least, cared for the upbringing of weavers.

The oldest written document of the creation of one of the first guilds in the town of Frenštát pod Radhoštěm - the Guild of Weaver - is a book from 1598 entitled "Rejstra of the Memorial Guild of Fair Weavers in the Town of Frankstatt is Restored for Future Memory," restored in 1654. In the same year 1598, From Frenstat and neighboring villages, asked for a copy of the guild articles for their own guild. The requisite charter, issued by the bishop's office,
Written in Czech, signed by Cardinal František Dietrichštejn and secretary Nieberk of Nejberk, received weavers until only in 1606.

The provisions of the articles provide for duties and rights for members of the guild. Article stipulates religious obligations, ie participation in worship, penalties for work on Sundays and public holidays, compulsory participation in the burial of a member of the guild. The funeral for guild members was free of charge. Guild owned by the mausoleum, the pokers, the funeral shield, the banner and figures, purchased in 1616.

Guild led and managed by two guards who were to be elected every year. The guild members could be the weavers of Frenstat weavers and neighboring villages, canvas merchants, apprentices, apprentices, and widows of masters if they did not play again for nettles. Those who were not members of the guild were forbidden to operate weaving. The guild did not receive The non-Catholics, non-marriedCatholic and socially excluded people - the children of the cats, the jailers, the gravesites, the metatars, the pontiffs, the field guards and the comforts (races), were not accepted into the guild.



The terms of admission to learning, learning time, journeymen commuters, notice periods, and conditions for becoming a master can be addressed by other provisions. The article also regulates the conditions for the purchase of raw materials, the production and sale of goods at home and in the markets. The guild's duties were to supervise product quality. Errors and deficiencies were fined.

The guild crest character is described in the final part of the article. There are three golden shuttles in the blue field forming an equilateral triangle. The same feature is on the guild chest and on the signboard of the weaving pub. The signboard shield with the inscription "Textile hospitality" was painted by J. Vicher. Patron of the Guild was St. Severin. It is depicted on the guild a battalion that has survived to this day.

In 1657, the articles were restored by Bishop Leopold Vilém and re-bishop Wolfgang in 1714. Charles VI. In 1717 the articles were last restored. The Guild of Weaving in Frenštát was canceled in 1859 by the issue of the Trade Licensing Order.

The scourge of weaving contributed mainly to the decline of knitwear. Significance began to take on board. Of all manufacturing, he occupied the first place in Silesia in Austria, ranked in Moravia right after the wool.



The basic raw material for linen production was flax fiber. Cannabis fiber in Frenštát
Treated rarely, thread of nettle?  nettle netting not at all. Flax The lawns benefits from cold hilly terrain, stony soil and frequent rainfall. That is why flax-users/manufacturers/producers? larcery spread in mountainous regions of central and northern Europe. The Czech lands have long been one of the most important flax producing centerscenters in the center.

In the past centuries it flax was only grown in every village. Not even the flat, fertile regions were an exceptionThe exception was not even fertile Region. However, it was grown mainly for the cover of hayfields and for Own need. Surpluses were sold on the market. Domestic production of flax was sufficient for its own Production until the middle of the 18th century.

Frenstat was one of the areas where climate conditions were appropriate for flax and fiber processing. Because of the need for high-quality fibers to make the cloth, the cultivation of flax was a great deal of attention. Preparation began by selecting fields, plowing and fertilizing. It just Flax went to the fallow land. No less important was the seed. Somewhere they used seed from the import, in Frenštát, they used their own seed they only own the Fenštátská seli. Quality seed guaranteed good germination and quality long flax long only. At the beginning of the growth period, it was just getting rid of weeds. The mature flax man only crashed at the end of August or the beginning of September. He laid himself on a field in thin layers, or he tied himself in small pieces of so-called dolls to dry. The seed sticks have been removed for rust. He then lay on a wet meadow to separate the woody stem of the stalk from the internal fibers by the action of sun, morning dew and regular turning. It lasted three to seven weeks. The method of watering in the stream or pond was not weather dependent and the process time shortened to several days. In terms of quality, it has been more advantageous to draw flax. In Frenštát, they used the method of urinating flax with dew. Extracted linseed oil was used both as a medicine and as a food.

Flax Only, ready for the next processing, was first dried he dried himself first. In the next phase, the fiber had to be separated from the wood. Stalks were disrupted and softened using one tooth. To make the fiber rid of the remains of the coat and the shawl, it combed with a coarse wire comb, embedded in wood and fastened to the stool. "It was said that we crushed flaxIt was only a few, and in our country in Frenstat, before the German war for five years, a barrage in which he was rubbing only for a slight fee and called a tier."


The place is still named U tírny. The site has the name U tírny. Recorded only divided according to quality to short, medium And the long one, which was the best, but also the most expensive. From the linen fiber (spinning), yarn was obtained (spinning). The spindle served until the nineteenth century. It had the shape of a double cone, and it was covered with a spill in the bottom. The processing of the linen cloth with the spindle was lengthy and low-yielding. That is why, in time, the spindle on which the warp coil was inserted was placed horizontally in a wooden frame and a wooden wheel was moving in motion. The bicycle was moving and went hunting on the foot. This created a wheelbase, facilitating and accelerating work by spinning and winding on warp coils at the same time. Kolovraty have been known since the 16th century. The wheelbarrows with lying axes (wheelbarrows) and wheels with standing axes were used. Kolovraty were made by softwoods, more expensive from pear, alder, etc. The Kolovraty were mostly decorated with hand carving and turning. The overhead was used to fasten the fiber during spinning. Similarly as the kolovraty, the cloaks were also decorated. In the autumn and winter months, the family employed the entire family. For the poorest people, landless people and small landowners, it was the main source of livelihood throughout the year. To protect their bare living, they had to work from early morning until late at night. The weavers were weaving flax only the women from the surrounding lawns for an agreed salary. Preparation of yarn for weaving Yarns from linen could be weaved either by the raw, ie directly from the spinners or by the whitening. The yarn quality was influenced by the quality of the yarn, the preparation of the spinning fiber and, last but not least, the skill of the spinners. A rough cloth was woven from the raw yarn, from which the outer garments upper garments, bedding, etc. were made. The finished products were sometimes whitened.

In Moravia until the middle of the 18th century, the whitewash was little widespread. The whitewashes were ministers for processing yarn from the manor for export. Since the mid-18th century, problems have arisen with occasional shortages of flax. Although flax workerslernards were constantly developing, it was not enough to cover the demand for yarn consumption. The renunciation of yarn and fabric was the result of a lack of domestic production Flax. The decline of the flax industry workers lignaria caused the economic and social conditions of the time. Gradually, cotton began to be processed.

The old weavers still fed linen (linen) and weaved linen cloth. Gradually they only blended with cotton and the product was called barchan. In Frenstat, cotton was imported from Vienna in the first half of the 19th century.

Later North America supplied the cotton. Later, they became suppliers of North American cotton. Low price and quality Has ensured American cotton leadership in the European market.


Tuesday, April 18, 2017

Dojmy z pomlázka


Untitled.jpg

Poprvé slyšela jsem o pomlázce, byla jsem místo Romana sestry. Pokusila se mi tu tradici vysvětlit, ale jsem nechápala dobře. Konversace se přesunula jinam, a mé otázky zůstaly nezodpovězené.


Podruhé slyšela jsem o pomlázce v emailu s Lukášem před pár dny. “Musíme jít vystřihnout nějaké proutí pro naši pomlázku pro náš pohanský šovinistický rituál.”

Co je to?

Potřeti, mluvila jsem o tom s Tomášem dneska. “Vždy jsem nesnášel tu tradici, i jako malý kluk. Je to příliš násilné.”
Násilné?

Moje první otázka: Pokud symolisuje plodnost, těhotné jsou také šlehany? (ano, ale to je talé symbol mládí a krásy, nejen plodnosti).

Můj první komentář: Nechci být šlehána, pokud je to symbol plodnosti.

Můj první dojem: To není divnější než náš Halloween.

Později, vysvětlila jsem to svému manželovi a svojí mamince. Jejich reakce byla mnohem větší!

Maminka: [zírala na mě se hrůzou] To je tak ynepokojující a nechutné.

Danny: [smál se] To je svátek navržený muži: dráždíme a oběžujeme ženy, a nám dávají vajíčka a alkohol. Zní to dobře.

Později jsem si otom povídala s Terkou, a teď si myslím, že to je opravdu nejdivnější tradice na světě. Jeden plachý člověk zaklepe na dveře. Plachá holka mu otevře. Recituje báseň, zatímco plácá její zadnici proutím. Jakékoliv jiné místo na těle, a bylo by to v pořádku, ale tam je to opravdu trapné!

Zřejmě Moravané používají smrkové větve, což je mnohem horší.
Terka říkala: “Ukaž mi českou ženu, která má ráda Velikonoce. Řeknu ti, že taková neexistuje.”

Monday, April 17, 2017