Eschta, Máme plenty!

Děda Joe

 Joe a Anežka

Přistěhoval se můj prapradědeček Josef Jan Vašíček do Texasu, když bylo mu 16 let.

On byl nejmladší syn Vašíčkových.

A nikdy neviděl své rodiče, poté co odešel. Myslím si, že je to velmi smutné.

Protože byl časný přistěhovalec, a také byl podnikatel, proto často najal další Čechy. Trvají nějaké příběhy, jak on využil něj, a jaké byli hloupé a naivní přistěhovalci.

Děda Joe řekl: “Dejte vodu do auta.”

Takže…oni ji nalili na sedadla auta, a ne do chladiče.

Děda Joe řekl: “Zasaďte to na délku motyky od sebe.”

[Already you can see the influence of English in my grandfather’s mind: a Czech would understand this to mean the length of the hoe’s stick, not its head. But in English it is ambiguous, and from the context you can tell it meant the head.]

Takže oni se zasadili celém délku motyky.

Když spolu večeřeli, žena Dědy Joa (babička Anežka Štefková z Trojanovic 281) řekla, “Jezte, máme plenty!”

Ale nic nejedli, jen čekali, a koukali, čekali, a koukali. Zdá se, že čekali, až přijde ten tajemný “plenty.”

Ty příběhy trvají u našem rodinné kultuře. Ale co mě zajímá (a také mě mrzí), je vidět na vlastní oči rozklad českého jazyka. Upřímně, co jsem vždycky slyšela, byla slova “estcha máma plenty.” Skrze toto psaní jsem pochopila, že to není žádné “estcha” ani “ještě”; to muselo být “jezte.”

Čeština nebude mi bránit za porozumění českým předkům, po kterém toužím. Obětovala bych téměř cokoliv, abych to uměla.

Často cítím se, jako kdyby moje osobnost byla jenom hromada trapnosti. Ale opravdu, obětuji všechnu svou pýchu pro ten sen, a to zahrnuje každé osobní selhání, i moji trapnost. Doufám, že jednoho dne se setkám s dalšími lidmi, kteří mají stejný sen: pochopit naše Čechy.